Návrat Michaela Moka - Prolog

Po téměř deseti letech jsem se natrvalo vracel domů. V takové situaci se člověk těžko ubrání smíšeným pocitům. Vyzvedl jsem si zavazadla a pomalými kroky jsem prošel halou pro přílety. Nespěchal jsem. Bratr mi před chvílí volal, že s mámou uvízli v dopravní špičce. Na letišti prý budou asi za dvacet minut. To byl tedy čas, který mi vyměřili na rozpomínání, na sejmutí mázdry z očí. Zastavil jsem se u jednoho z četných café a svalil se do pohodlného křesla. Otočil jsem se tak, abych měl výhled ke vchodu a objednal jsem si cappuccino. Lehce mne bolela hlava, mé nesourodé myšlenky do sebe narážely jako zmatený hmyz v prudkém světle.

  Nějaký čas jsem dělal poskoka v Mnichově, pak v Miláně a nejdéle jsem byl holkou pro všechno v Paříži u Bruce Whiteglasse, opravdového guru módní fotografie. Jeho ateliér v ulici Delambre je něco jako svatyně tohoto oboru. Během těch let se stalo něco neuvěřitelného. Do světa odcházel hloupý Honza a lhář a vrací se fotograf. Moji učitelé a stvořitelé mne dokonce ani nechtěli pustit. Prý do mne mnoho vložili. Kéž by se nikdy nedozvěděli, že jsem jen pouhý herec.

  Vracel jsem se o něco starší a protřelejší zpět do střední Evropy. Západ je úžasný, ale již delší čas mne to táhlo zpátky. Vlastně ani nevím proč. Navíc nedlouho poté, co jsem si vydobyl jakési uznání. V okamžiku, kdy mne místní přestali považovat za Asiata. Je úžasné, jak na nás někteří z nich hledí. Jejich pohled je klidný, na odstíny není kdy, rozdíly v našincích nevidí. Polák nebo Lemák, Čech nebo Čečenec. Jsou kultivovaní, najevo vám to nijak nedají. Musíte být velmi vnímaví, abyste ucítili, jak po jejich tvářích přeběhne sotva patrný údiv, když shledají, že polévku z talíře nechlemtáte jako pes, že umíte použít správně příbor, případně znáte Piagetovu Genetickou epistemologii.

  Zvláštní paradox jejich skryté přezíravosti vyniká zejména, pokud v jejich krásných městech sejdete z hlavních tříd a jdete se podívat za kulisy. Najednou nejste v Paříži či Londýně, ale spíš v Tangeru nebo Karáčí. A pak se koná výstava v muzeu historických automobilů v Mylhúzách a místní intelektuálové i dělníci jsou vyvedeni z míry, že ve střední Evropě, u nás, byla vyráběna auta již koncem devatenáctého století. A v době, kdy v některých jejich regionech, spásali hladoví oslové bodláčí u prašných cest, proháněla se na našich silnicích auta s proudnicovými karoseriemi. Je to zajímavé, ale ani po letech o nás vlastně neví nic, tedy s výjimkou několika univerzitních pošetilců. Polák nebo Lemák, Čech nebo Čečenec, vyjde to na stejno. Jsme pro ně jeden lid, jedna holota.

  Přitom od druhé války se tu žije na dluh a hédonismus je všudypřítomný. O dovolené si zajedou někam do třetího světa užít s nezletilými. Thajsko, Indonésie, Kuba, to jsou jejich oblíbené cíle. Každý si přijde na své. Jen jim trochu vadí náhle zbohatnuvší Rusové, kteří si mohou dovolit ještě o něco víc. Notují si spolu s klasikem: „Říká se, že zlí lidé nemají písně. Jak to, že Rusové je mají…“ A to nehovořím o vyšších vrstvách, kde plíživý narcismus a dekadence zvolna dostupují vrcholu. „Kolik máte služek?“ ptá se vás bezelstně kdejaký kašpárek ze showbyznysu, státní správy ba dokonce vysokoškolský učitel. Ale vlastně jim nic nevyčítám, vždyť jsem ještě horší než oni. S tím rozdílem, že to o sobě vím. Vím to však i o nich. A jak říká jedem můj přítel: „Nic si nenamlouvej a vždy si vzpomeň na Mnichov.“ To mi však vůči našim přátelům, nositelům pokroku, kultury a dobrého vkusu do našich výčepů přijde trochu kruté.

  Náhle jsem pocítil jakousi bezdůvodnou rozmrzelost. Pohlédl jsem se na své hodinky a poté ke vchodu. Dvacet minut dávno pryč a bratr s mámou nikde. Vrátil jsem se, abych si trochu odpočinul. Byl jsem unavený, v posledních letech jsem jel na doraz. Nějaké peníze jsem si vydělal, vlastně už nemusím nic dělat. Uvidím, říkal jsem si, čím se zabavím. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem v cizině našel to, co jsem hledal, neuměl bych mu odpovědět. Bylo to pořád stejné, existence mi nedávala žádný smysl. Jestli jsem se na někoho opravdu těšil, byla to máma a brácha. Krev není voda, ti jediní mne podporovali a pomáhali mi. Bohu a jim jsem vděčil za vše.

  „Míšo!“ ozvalo se nečekaně za mými zády. Rychle jsem se otočil, bratr a máma přišli zřejmě chodbou z druhé haly, z opačného směru. Vstal jsem a objal se s mámou. Jako obvykle jí to moc slušelo. Na svůj věk nikdy nevypadala, spíš bych jí hádal o patnáct let méně. Na hlavě měla slušivý klobouček, na sobě elegantní zimní plášť. Bratr zmužněl, z kluka se stal chlap. Připadal mi najednou nějaký velký, ramenatý, jeho plavé vlasy o odstín ztmavly. Podali jsme si s Tomášem ruce a také jsme se dlouze objali. Pak vzal můj kufr a vydali jsme se na parkoviště k jeho autu.

  Cestou z letiště jsem pozoroval, jak se proměnilo okolí. Domů jsem létal poměrně často, přesto jsem byl překvapený novým silničním křížením, nadjezdy, podjezdy, množstvím billboardů, které lemovaly vozovky. Co bych svým nejbližším vyprávěl. Věděli o mně vše, můj návrat jsme spolu dávno probrali.

Stýskalo se mi po nich, po domově, byl jsem rád, že jsem zpátky. Nejvíce se v poslední době událo u bratra. Bratr se před léty vydal na dráhu literárního vědce. Učil na Královské univerzitě, překládal z angličtiny a semitohamitských jazyků. Letos v necelých pětatřiceti letech se stal docentem v oboru srovnávací literatury. Jeho doménou byli především angličtí romantici druhé generace Byron a Shelley. Na rozdíl ode mne, a k velké radosti mámy, měl bratr dvě děti, oba kluky. Příští září půjde starší Tom prvně do školy, mladšímu Janovi byli teprve tři roky. Mámin program byl spojený hlavně s nimi. Věnovala jim téměř veškerý svůj čas.

  „Jaké máš pro začátek plány?“ zeptal se mne po chvíli bratr.

  „Ještě nevím,“ řekl jsem. „Nejdříve si chci pořádně odpočinout. Tento rok byl náročný. Whiteglass mi nic nedaroval.“

  „Upekla jsem ti na přivítanou makový koláč,“ řekla máma, „ale nevím, moc se mi nepovedl.“

  Otočil jsem se směrem k ní: „To říkáš pokaždé, nepochybuju o tom, že bude super.“

   Konečně Tomášův automobil opustil dálniční spojku a sjel do města. Mé hodinky ukazovaly sedmnáct hodin. Stromy i tráva byly zasypány sněhovým popraškem, venku bylo mírně pod nulou. Vítr se nepříjemně opíral do chodců, kteří se na zastávkách hromadné dopravy choulili do svých kabátů. Provoz zhoustl, automobilů přibylo, bratr se zařadil do pravého pruhu. Blížili jsme se k Západní Čtvrti. Náhle jsem si všiml, že předjíždíme autobus číslo 97. To mne opravdu dojalo. Právě jsem se téměř dotkl kyvadla na ose svého bývalého života. Než jsem odešel do zahraničí, jezdil jsem touto linkou, s železnou pravidelností, den co den. Bachratý bok autobusu dokonce zdobila stále stejná, již ne zcela čitelná reklama: Moderní člověk cestuje! Kdyby mi to nebylo trapné, požádal bych bratra, ať mě na příští zastávce linky vysadí. Nastoupil bych do autobusu a rázem bych vnesl klid do života svých bývalých spolucestujících. Léta jsem byl tichou součástí jejich života, kamínek v mozaice jejich světa a najednou jsem se ztratil. Nyní by nejistota pominula. Viděli by, že vše má nakonec svůj řád, že oběžnice se vrátila na svoji dráhu.

  Náhle se ve mně rozhostil zvláštní pocit klidu a bezpečí. Jako bych byl najednou malý, předčasně vyspělý kluk, který se vrací z ozdravovny pro často nemocné děti. Rodiče si ho vezou domů a on je rád, že je opět s nimi a těší se na hračky ve svém pokoji. Ještě víc na své knihy, maminka mu na uvítanou koupila nejnovější vydání Kierkegaardovy Současnosti. Jízda autem ho uspává, jakoby přes zamlžené brýle vnímá rychle nastupující tmu, dohasínající červeň oblohy v pozdním odpoledni, první stíny, které vrhají starobylé lampy i podivně mátožné postavy. Ve své dětské fantazii si představuje, že jsou to proroci, kteří začínají chodit po ulicích. Ty postavy otvírají ústa a něco říkají, ale rachitický hoch v autě jim nerozumí. Jejich tváře mu připomínají známý Munchův obraz. Říká si, možná to jsou proroctví z Rybího trhu. Někde o nich slyšel, ale už neví přesně kde, nevzpomíná si ani, co má být jejich předmětem.

  Za necelých čtyřicet minut zastavil bratr své volvo před naším domem v Západní Čtvrti. Potěšila mne opravená fasáda i citlivě zrekonstruované secesní prvky na ní. Ještě před deseti lety jsme tu bydleli všichni společně. Dnes Tomáš bydlí na druhém konci města se svojí rodinou. Máma se vydala ke vchodu, bratr otevřel kufr auta a podával mi zavazadla. Když za ní zapadly dveře, najednou nečekaně řekl: „Nechtěl jsem ti to říkat před mámou, nejspíš ti to poví sama.“

  „O co jde, Tome?“

  „Asi před dvěma týdny si při sprchování nahmátla bulku nad levým ramenem v nadklíčku. Nechtěla, abych ti to hned říkal, ale já to déle nevydržel. Promiň. Nechci myslet na nejhorší, třeba o nic nejde, vždyť se cítí dobře…“

  „Neboj se, Tome,“ hlesl jsem nepřítomně. „Nejspíš to bude nějaká tuková záležitost. Dobře, že jsi mi to řekl.“

  „Musíš nás brzy navštívit,“ stiskl mi ruku na rozloučenou, „kluci i Ester se na tebe moc těší.“

  Dovlekl jsem se s kufry do výtahu a zvolil čtvrté patro. Najednou jsem v sobě pocítil obrovské prázdno, takové, že se o mne pokusila závrať. Jen pomalu mi docházel význam toho, co mi bratr řekl. Jakoby mne rozespalého, teplem a plynulou jízdou ukonejšeného, někdo vzal a vrazil pod ledovou sprchu. Mé útroby záhy vyplnily úzkost a nejistota, rozprostřely se ve mně, jako velká černá křídla. Má dosavadní bohorovnost byla v jediném okamžiku otřesena. Těch pár vteřin ve výtahu mi připadalo nekonečných. Zdvihl jsem oči a pohlédl na sebe do zrcadla na stěně kabiny. Zdálo se mi, že má tvář je ve studeném světle ještě bledší než obvykle. Odkudsi ze zdola, z šachty, se ozývaly duté zvuky a rezonovaly v mé hlavě. Připomínaly mi hluk, který jsem si pamatoval ze zbrojovky.

  Chlapec, který se vrátil z ozdravovny, vybíhal nedočkavě po schodech, sotva popadal dech. Ze známých vjemů se mu točila hlava. Mírně zatuchlý zápach vycházející ze sklepa, pukliny na omítce chodby, točité schodiště zavrtávající se do země jako obří šroubovice, robustní dveře jednotlivých bytů, které na něj zíraly zneklidňujícím okem špehýrky. Povědomé zvuky sousedských tahanic, tichý saxofon z prvního patra, odkudsi znějící štěkot psa. Právě jej předjel výtah. Všiml si, že v kabince stál bledý pán v černém kabátu, nevzpomněl si, že by jej tady kdy viděl. Cizinec v něm vzbuzoval zvědavost. Ke komu asi jede, říkal si. Náhle se nečekaně se roztřásl zimou, měl pocit, jakoby na něj sáhla smrt.

  Vešel jsem do našeho bytu. Zavazadla jsem nechal stát v předsíni. V pokojích bylo zhasnuto, vydal jsem se neomylně do kuchyně. Máma stála u linky a v rukou držela talíře z míšeňského servisu, na stole byl připravený makový koláč a šálky na kávu. Pohlédl jsem z okna. Těžká mračna rozprostřená nad městem začala splývat s nastupující tmou, černé siluety stromů, kývající se pod nárazy větru, mi zamávaly na pozdrav.